wz
Home | Gallery | Writing | Other | G-Book  
Kapitola První
Kdyby se mohl zamračit, tak by k tomu právě teď měl důvod. Zaraženě natočil hlavu, aby se pokusil zachytit přesnější signály centrálního myšlení.

Šok. Zmatek.

Co se tam sakra děje?

Před dvaceti lety opustil klan; ano, dívali se na něho divně, když jim oznámil své rozhodnutí; ještě nikdo předtím klan neopustil, což bylo samo o sobě zarážející. Trávili spolu veškeren svůj čas už od Stvoření. Stejní lidé, stejné myšlenky... proboha, za posledních osm století i to stejné prostředí toho zatraceného Ostrova. Ano, divil se, že byl první koho to kdy napadlo. Jediné, nad čím rozum opravdu začínal stát, bylo snad jenom to, že ho to nenapadlo už dávno. A omluvit mohl snad jedině tím, že mu pravděpodobně už dávno hráblo... Což byl přesně důvod proč tamten zapadákov opustil. A doteď si k tomu rozhodnutí gratuloval. Byl si jistý, že by to ostatní rychle pochopili, kdyby to zkusili. Žádná pravidla, žádná nařízení a zákazy, žádná omezení. A ano, žáden zatraceně malý Ostrov.

To zatracené vězení.

Otřásl se, aby se uklidnil, protože kdykoli pomyslel na jejich vězení, tak ho přepadaly záchvaty šílenství. Ale není se čemu divit. Proč by tam vůbec měli zůstávat? Byli sakra nesmrtelní! Neexistovala jediná zbraň na světě, která by je usmrtila. Ano, kouzelníci našli jedno kouzlo, které je může trochu ohrozit, protože to kouzlo generovalo jedinou věc, které se on a jeho klan stranili... No fajn, našli něco, co nás ohrožuje. No a? Pořád to není nic, co by nás mohlo zabít... Pche, když nepočítám mírné popáleniny, tak nás to ani moc nezraní...

Nádech, výdech... Nádech...

Povzdychl si. Nepřemýšlet o tom místě. To místo je koncentrované šílenství, nuda, monotónnost a nuda. Trocha frustrace, když člověk začne přemýšlet, že by neměli mít strach z těch přízemních bytostí, co jim nemůžou nic udělat. A ještě se k tomu řídit jejich pravidly? No a když se člověk z těch pochmurných myšlenek dostane a uklidní se, tak nastane opět čirá nuda. Aarrrgh!

Nepřemýšlet o tom místě.

No ano, co se tam asi stalo? Po osmi stoletích nudy — ne žeby předchozí tisíciletí, než je kouzelníci zahnali na Ostrov, byla nějak moc rozdílná — se po centrálním myšlení rozlehly ozvěny emocí, které si snad většina z nich ani nepamatovala. Když Ostrov opustil, tak si přával, aby se od centrálního myšlení mohl odpoutat, protože i přes veškerou zábavu, kterou si v širém světě našel, se mu pořád do hlavy dostával stálý a nepřetržitý tok nudy. Teď to vypadalo, že to přece jenom k něčemu bylo dobré.

Že by se vrátil? Ne na Ostrov! Při samotné myšlence, že by měl Ostrov ještě někdy spatřit, se mu dělalo mdlo. Ne, stačilo by kousek blíž, aby mohl zachytit přesnější signály a dozvědět se, co se přesně stalo. A možná, možná, se na chvilku vrátit, kdyby to stálo za to.

Rozhlédl se po malé napůl rozpadlé vesničce Sibiřské pouště, kterou před chvíli vyplenil, a kývl hlavou. V nejbližším okolí stejně žádná další sídliště nebyla, tak by se musel i tak přesunout. A když půjde na západ, tak zabije dvě mouchy jednou ranou. Jenom doufal, že zachytí dost myšlenek dřív než se dostane do Moskvy; to bylo na půl cesty domů a blíž se mu už opravdu nechtělo...

***

Zlatavá záře nad horizontem osvěcovala jinak černočernou pustinu.

Jekatěrinburg.

Ne že by na tom moc záleželo. Už před několika kilometry se rozhodl, že se vrací. S každým dalším kilometrem se hluk v centrálním myšlení zvyšoval. A to mezi ním a domovem ještě ležela skoro půlka Eurasie. Jestli mu to i na takovou dálku v hlavě znělo jako roj rozzuřených sršňů, tak to si ani asi nedokázal představit, jak to bude znít doma. Jenom aby tu srandu stihl... Přece jenom cesta byla dlouhá a byla jistá šance, že se všechno vyřeší dřív, než docestuje.

Možná by mohl risknout vlak?

***

Zpomalil. Domov byl na dohled, doslova, a v hlavě mu zuřila bouře emocí z centrálního myšlení. A i když se to snažil vytěsnit, moc mu to platné nebylo.

Co na Sibiři cítil jako zmatek bylo tady cítit spíš jako chaos. Což ho až tak nepřekvapovalo, jelikož mu bylo jasné, že čím blíž bude, tím silnější pocity budou. Co nechápal bylo, že hned několik jeho bratrů a sester se vzdálilo z Ostrova.

Zamířil si to trochu na sever, aby se nemusel dobývat přes útesy, a rozhodl se, že se pokusí odchytit někoho z klanu, aby mu vysvětlil, co se děje. Kývl si pro sebe a přeskočil jednu větší vlnu. Sice se na rozdíl od lidí nemusel bát chřipky nebo nějaké podobné nemoci, ale přece jenom mořská voda je v noci přímo ledová a rozhodně se mu nechtělo plahočit městem v promoklém plášti. Ne to, že jakmile voda uschne a sůl zůstane, tak to otravně svědí...

Vyhnul se molu a už pomalu došel těch pár posledních kroků k pobřeží. Ještě, že je nemagičtí nevidí, nebo by se už zítra dočetl v novinách o nějakém Temném Kristu, nebo jak se jmenoval ten chytrák v Bibli, který taky chodil po vodě. Zavrtěl hlavou. Jenom se přiblíží k Ostrovu a už mu zase začíná hrabat. Jo. Věděl moc dobře, proč vypadnul.

Chvíli se rozhlížel a pokoušel se najít nějakého sourozence, který by mu byl nejblíže, když sebou najednou trhl. Od doby, co se vzdálil od Ostrova a zvykl si víc na normální lidské pocity, se mu zbystřily smysly. Lépe řečeno; smysly se mu obnovily, protože věděl, že kdysi dávno, než je ještě uvěznili na Ostrově, měli všichni své smysly vytříbené. A nikomu nedošlo jak Ostrov jejich smysly otupil. Nikdo z něj neodešel a po stoletích, kdy jejich smysly slábly a oni zapomínali, už nikdo z nich nevěděl, že kdysi dokázali víc. Zatracení kouzelníci.

A zatracení zbabělci z jejich klanu.

Tohle, ať už to bylo cokoli, ho přitahovalo. Už to někdy cítil, tím si byl jistý. Jak by taky ne, jeho klan chodil po Zemi dřív, než lidská rasa slezla ze stromů. Tak či onak to už někde, někdy potkal, ale vzpomínal si to jenom matně. Pravděpodobně ještě předtím, než byli uvězněni. V posledních několika stoletích se s něčím takovým nesetkal. Nebo možná ano, ale jeho Ostrovem otupělé smysly to možná nepostřehly...

Rozhodně si to ale nenechá ujít. I kdyby se jeho klan chystal na oslavy stého milénia a rozesílal pozvánky na párty. Ne... Tohle, ať už to bylo co chtělo, bylo vzácné. Ušklíbl se. A bylo to jenom jeho. Jestli to neucítil, když byl doma před dvaceti lety, když mu smysly nesloužily, tak to jeho klan neucítí taky. Jeho soukromá kořist.

Městu, které zářilo do noci, se vyhnul, aby ho ještě nespatřil nějaký kouzelník. Takhle blízko od cíle se nenechá zastrašit.

Jak si to zamířil na východ, tak ho napadlo, že se možná s nějakým kouzelníkem přece jenom asi setká. Protože to, co cítil, páchlo magií. Ne jenom temnou magií, ale tou nejtemnější. Oh, už se setkal s mnoha temnými mágy a kouzelníky, vládci nemrtvých a vyznavači démonů. Tohle bylo ale temnější. A ačkoli nepohrdl žádnou svačinkou, tohle si nenechá uniknout, protože tohle je pochoutka, se kterou se za poslední milénium nesetkal, a rozhodně se s nikým nemínil dělit. Ještě že centrální myšlení bylo chaos, jinak by to ostatní vyčenichali skrz jeho smysly.

***

Odhadoval, že zbývalo posledních pár hodin do svítání, a on se konečně nacházel blízko. Tak blízko, že to už skoro cítil na jazyku.

Tam. V parku.

Poslední kroky byly nejtěžší a on se jenom silou vůle přinutil k pomalé chůzi. Pochoutka byla téměř na dosah a on tu pochoutku nechtěl vyděsit, kdyby to něco náhodou mělo nohy a chtělo utíkat.

Na houpačce seděl vlastník jeho pochoutky. Nebo to možná byla ona pochoutka? Pomalu, pomalu...

Za posledních několik let, co opustil Ostrov a dostal se zpátky do styku s veškerými rozmanitostmi lidských jedinců, si zvykl na hodně. Tohle ale ještě nepotkal. Tohle lidské dítě, kterému mohlo být možná třináct let, soudě podle vzhledu, bylo jiné. Ne že by se lidská mláďata moc lišila, tedy alespoň co se pocitů týká, tohle ale rozhodně bylo jiné. Kdyby ho neviděl, tak by ho ani neodhadl na dítě... ani na dospělého. Chyběly mu emoce. Oh, ne všechny, to ne. Ale jak se teď vědomě probíral emocemi, které nahmatal všude kolem, narazil pouze na velmi omezenou škálu. Ačkoli to lidské dítě mělo velmi bohatou zásobu negativních pocitů, chyběla mu celá řada těch pozitivních. Rukou hrábl ve vzduchu jak se probíral provazci emocí, které se mu před očima materializovaly. Strach, smutek, panika... Tyhle převládaly. Natáhl se po těch slabších aby je identifikoval; samota, neštěstí, odevzdanost. Ať hledal jak hledal, nemohl najít jedinou známku štěstí, radosti, spokojenosti...

Rozhlédl se po okolí. Mírumilovný svět. Kdyby řádila válka, tak by to možná pochopil.

Přistoupil blíž k tomu lidskému dítěti, ze kterého byla cítit ona nejtemnější esence magie. Zavrtěl hlavou. Bylo zřejmé, že dítě je kouzelník, nebo přinejmenším patří k nějakému kouzelníkovi, k čemuž se spíš přikláněl, jelikož si nedokázal představit mládě jakékoli rasy, které by se dostalo do styku s něčím tak prohnilým. Možná kletba?

Zaměřil své smysly na vnímání magie a konečně spatřil to, co ho sem volalo.

Chvíli přemýšlel, jak to provede. Ano, většina světa... dobře, všichni, kdo o jejich klanu věděli, je považovali na bezcitná monstra, krvelačné bestie, bla bla bla... A ano, všichni se pletli. To ale neznamenalo, že se někdy tomu špatnému nešlo vyhnout. A on se konečně rozhodl.

S povzdechem si to zamířil k dítěti. Bylo zřejmé, že trpělo. A ta kletba, nebo co přesně bylo to, co v něm uvízlo, mu nikdy nijak nepomohlo. Až dítě přejde na Druhou Stranu, jeho duše dostane šanci na nový život; snad to pro něj tentokrát dopadne líp.

S povzdechem se zastavil před drobnou postavou schoulenou do klubíčka, jak se podvědomě snažilo chránit se před světem. A jak ono dítě vzhlédlo a on mu pohlédl do očí, věděl že ať to už dopadne jakkoli, horší to už nemůže být, jelikož oči toho lidského mláděte byly prastaré a unavené.
Start | Next