wz
Home | Gallery | Writing | Other | G-Book  
Kapitola Druhá
Další noční můra, další probděná většina noci... Další den v tomhle vězení, v jeho soukromém pekle. Slunce se klonilo k horizontu a po dlouhém dni práce v zahradě mu začínala být zima, i když nehledě k pokročilé době muselo být ještě přes třicet stupňů.

Vtom se z domu ozval jekot, který ho volal do kuchyně. Možná se mu povede nenápadně shrábnout něco k jídlu, když se nebudou dívat... S povzdechem se zvedl ze země, utřel si ruce do trička a odevzdaně se vydal k domu.

***

Ruce se mu klepaly únavou a jeho žaludek už zřejmě z hladu začal trávit sám sebe. Pokusil se nemyslet a zavřel oči.

Ne. Neměl hlad a nebyl unavený. Obrovská postel byla měkká jako vata a přikrývka ho objímala ze všech stran, měkounká a teplá; jako v bavlnce. Nebyl k smrti unavený, ne, jenom tak příjemně, když vám stačí zavřít oči a víte, že se vám okamžitě otevřou brány Morfea. Usmál se. Ano, kdyby tady mohl zůstat na věky.

Vtom se ale ozval hluk klíčů, dveře se otevřely a ve dveřích stála mohutná postava, která ho rychlým chmatem shodila z postele na zem. A všechno bylo zpět. Únava se vrátila a jenom pud sebezáchovy donutil jeho tělo doplazit se do kouta, kde se schoulil do klubíčka a doufal, že na něj zapomenou. Chtěl spát, tak moc se mu chtělo spát. Toužebně pohlédl k úzké posteli s tvrdou matraci a malým děravým polštářkem a plachtou, která mu sloužila jako peřina.

Hluboké zavrčení ho ale přimělo stočit oči k blížící se rozzuřené postavě.

Nemyslet.

***

Otřásl se, a přesto ho přecházela jedna vlna horka za druhou. Slezl z houpačky a sedl si na zem, která ještě teď několik hodin po západu slunce byla prohřátá a poskytovala alespoň malou útěchu. Bokem se opřel o nosnou konstrukci houpaček a přitáhl si kolena k tělu, aby si zachoval trochu tepla. Možná prochladne k smrti... Věděl moc dobře, že teplo, které ho rozehřívalo je horečka, a že ve skutečnosti by se měl klepat zimou...

Ušklíbl se. Alespoň k něčemu ten hlad a bolest byly, pomyslel si, protože ani neměl čas se zabývat svým vlastním emocionálním stavem, který odhadoval, že se pohybuje někde na hranicích šílenství.

Jeho úsměv rychle pohasl, když se roztřásl zimou. I když ta zima byla podivná, protože stále cítil teplo. Ne, tahle zima nebyla fyzická. To mrazení nemělo nic společného s teplotou. Ne, tohle byly vzpomínky. Nejraději by zapomněl. Na všechno. Na všechny, kteří ho zradili. Na všechny, kteří ho využívali. Na všechny, kteří se mu vysmívali, pomlouvali, okrádali ho, rozhlašovali lži; kteří ho opustili, kteří kvůli němu zemřeli.

Nemyslet.

A zapomenout. Navždy.

Trhl sebou, když si všiml postavy, která stála před ním. Musel být tolik ponořený ve svých nočních můrách, že ho ani neslyšel. Srdce mu bušilo až v krku, ale nevěděl, jestli to je tím, že se k němu někdo přiblížil, aniž by si toho všiml; tím, že ten někdo to s ním může skoncovat, přestože tohle byla relativně bezpečná čtvrť; anebo tím, že se nedokázal zbavit vtíravých myšlenek a před očima mu problikávaly tváře zrádců... Pomalu vzhlédl.

Ona postava byla vyhublá a velmi vysoká, i když z jeho úhlu pohledu by byl vysoký skoro každý. Zpozorněl ale, když si všiml, že ta postava má na sobě robu. Čaroděj? Plášť byl černý a otrhaný, a kápě byla spuštěná pomalu až k bradě. A ten chlad byl cítit z něho. Žeby černokněžník? Ne že by to na jeho situaci moc měnilo. Kdyby mu chtěl ublížit, tak si s ním hravě poradí i mudla...

A možná by to bylo i lepší.

Postava se k němu sklonila a on jenom nehybně čekal. Možná to s ním skoncuje rychle. A možná i bezbolestně, pousmál se smutně. Ne, tolik štěstí by mít nemohl.

Černokněžník ho chytil za tričko a trochu si ho k sobě přitáhl. Teplota ještě klesla a i přes veškeré noční můry, vzpomínky, které se mu prakticky odehrávaly znova a znova před očima, jím přešla únava a on nechtěl nic jiného než usnout a už se neprobudit.

A pak se dostavila bolest.

Ani zdaleka nebyla fyzická, ale horší ještě nezažil a ani by si ji nedokázal představit. Jako by ho to trhalo na kousky. Jako by mu někdo trhal srdce z hrudi, jenom to nebylo srdce, ale něco... něco, co nějak podvědomě tušil, že by měl strážit. Něco, čeho by si měl člověk vážit a chránit jako nejvzácnější věc, kterou vlastnil.

Něco mu ale říkalo, že o tuhle věc přijít nesmí, tak se pokusil se té věci držet, i když nevěděl jak, protože ho instinkty ještě nikdy nezklamaly. Většinou problémy nastaly, až se zapojily emoce.

Cítil, jako by se něco trhalo, a pak bolest utichla. Ne úplně, ale v porovnání s předchozí intenzitou... No, porovnávat to snad ani nešlo.

Jenom velmi matně vnímal podivnou prázdnotu, něco mu chybělo, ale nevěděl co. Jako by se válečný veterán natáhl pro noviny, a až potom si uvědomil, že o ruku přišel už před padesáti lety, a i když na to většinou nemyslel, tak se čas od času dostavil podivný prázdný pocit nedostatečnosti. Jeho magie mu napovídala, že ještě není pozdě, že to stále může něčím nahradit, ale to už téměř nevnímal. Okraje vidění mu pohlcovala temnota a on kromě únavy už necítil prakticky nic. Ještě než ho pohltila temnota, tak zaregistroval, že se jeho magie někam natáhla, jako neviditelná ruka, která se snaží dosáhnout na to, co bylo odcizeno, než to úplně zmizí z dosahu...

***

Otevřel oči a byl vděčný, že ještě byla tma, protože se k jeho nedostatkům přidala i pekelná migréna a i světlo vzdálených lamp mu dělalo problémy. Ani se nesnažil zaostřit, protože ze zkušeností věděl, že nejenom by to bolest jenom zvětšilo, ale že by mu to stejně nijak platné nebylo.

S povzdechem znovu oči zavřel. Stále naživu. Proč tedy ta bolest? O co se ten černokněžník pokoušel? Proč to s ním neskoncoval? A kde je?

"Zajímavé," protáhl hluboký ochraptělý hlas a on se bleskově zvedl, aby prozkoumal okolí. Což byla chyba, protože se mu v hlavě rozeznělo jako v Notre Damme a on se zaskučením klesl na kolena, hlavu opřel o zem a pokoušel se uklidnit žaludek.
"Zarážející, trochu děsivé, svým způsobem úžasné a rozhodně nečekané..." pronesl opět ten hlas. Trochu naklonil hlavu, aby se mohl podívat před sebe, aniž by ji zvedal. Ten černokněžník. Jenom... Už z něj nešel ten podivný chlad.
"Kdo jste?" dostal ze sebe po dlouhé chvíli ticha, kdy si už mohl být jistý, že žaludek zůstane na místě.
"Hm... Máme mnoho jmen. Zažili jsme mnoho kultur a civilizací a každá nám říkala jinak. Angru Mainya, Darna, Mba, Neret, Bhairavi, Asrael, Krodhadrvatas, Ahemait, Khosaadam Yenisei... Mohli bychom nad tím strávit celou noc a stejně bychom se nedostal ani k půlce. My dáváme přednost Aztal, protože to je první jméno, které nám lidé dali."
"Aztal."
"Hm... Zažili jsem mnoho věcí, dítě, a pamatujeme si mnoho věcí... Mnoho věcí... Co se ale před chvíli stalo... Ještě jsme o ničem takovém neslyšeli. A když jsme o tom neslyšeli; ještě se to nikdy nestalo."
"Je vás víc?"
"Je nás mnoho. Jsme nesmrtelní. Nerodíme se a neumíráme. Jenom jsme."
"A kdo jste?"
"Lidé se nás bojí nebo uctívají, dnes už nás málokdo uctívá. Říkají nám monstra, bestie, vězní nás i když nad námi nemohou mít žádnou moc."
"Vezní?"
"Hm... Je jeden Ostrov, je to naše vezení už po několik staletí. Tehdy nás ještě lidé uctívali. Ale z jejich řad vystoupil jeden mág. Oh, tehdy bylo mnoho mágů, velmi mnoho. Silných i slabých, tenhle nebyl ani silný ani slabý. Byl ale chytrý a vymyslel kouzlo, jak se nás zbavit, jak se zbavit strachu. Pche, strachu se nejde zbavit. Ono kouzlo se nás nemohlo zbavit, ale dokáže nás trochu popálit. Do té doby se nám nikdo nepostavil, nikdy. Bylo to poprvé, co jsme měli strach. Ten mág měl přátele, které to kouzlo naučil a společně nás zahnali na Ostrov. A my jsme nikdy Ostrov neopustili. Tedy, náš klan ostrov nikdy neopustil, my jsme ho ale dokázali opustit."
"Vy?"
"Hm... My ano, ale zbytek klanu zůstal, nechápali proč jsme chtěli ostrov opustit, ale my jsme to už nemohli vydržet. A když jsme se dostali pryč, už jsme se nevrátili, ne, strávili jsme dvě dekády daleko, kde jsme se pokusili na Ostrov zapomenout. Celou dobu jsme byli sami, hm... Vy lidé tomu říkáte vlk samotář," pronesl černokněžník, Aztal, ať už to znamenalo cokoli.
"Ale bylo vás víc, ne?" neodpustil si otázku, i když věděl, že většinou lidí o otázky nestojí.
"Ne, jenom my, sami," zavrtěl hlavou, potom hlavu naklonil jako by přemýšlel a potom se začal smát. "Ano, ano... Já sám. Aztal sdílejí společnou mysl, centrální myšlení," pokrčil rameny omluvně.
"To jako že všichni víte všechno co ostatní, a co cítí jeden cítí všichni?"
"Ano i ne. Je to jako mít dvě mysli. Jedna která patří jenom nám a jedna která nás všechny spojuje. Centrální myšlení nejde... hm... vypnout. Jde ztišit, ale vždycky ho vnímáš. I když... Hm..."
"Děje se něco?"
"Ano. Ostrov byl naším vězením, ale my jsme ho opustili a vydali se daleko. Ale nedávno jsme zaslechli podivné echo v centrálním myšlení. Byl tam zmatek, což jsme necítili od dob, kdy jsme se setkali s našimi vězniteli. Zajímalo nás, co se stalo, tak jsme se rozhodli vrátit, ne na Ostrov, ne... ale domů; podívat se, co náš klan tak rozrušilo."
"Co se stalo?"
"Nevím. Když jsme dorazili tak se emoce v centrálním myšlení dostaly za hranice chaosu. Pokoušeli jsme se zeptat ostatních, co se stalo, ale v tom chaosu nás neslyšeli..."
"Takže centrální myšlení je, jak se spolu bavíte na dálku?"
"Ano, i na blízko. Máme slova, ale nepoužíváme je. Vlastně jsi první, s kým jsme promluvili za poslední století. Aztal nemají zapotřebí používat slova, protože centrální myšlení je pro nás jednodušší. Hm... Vlastně jsi první člověk, se kterým mluvíme. Lidé neznají naše slova..."
"Vždyť mluvíte normálně."
"Ano, pro nás je to normální, ale ne pro tebe. Mluvíš našimi slovy."
"Co? Jakto?"
"Možná kvůli tomu, co se stalo," řekl Aztal a na chvíli zapanovalo ticho. Což evidentně bylo známkou, že chce chvíli přemýšlet. Což dokázal pochopit; podle všeho ta bytost, Aztal, před ním prožila nejranější dějiny lidstva. A pokud se ani ten Aztal s tím ještě nesetkal, pak zřejmě hledá v paměti, čemu by se to mohlo podobat. Zajímavé, že o jejich rase ještě nikdy neslyšel... když je magická společnost uvěznila, tak o nich musela moc dobře vědět.

Povzdychl si a rozhodl se, že otestuje, jestli žaludek má stále námitky. S námahou se posadil a už se musel opřít, protože i ten malý pohyb z něj vyčerpal veškeré síly. Co se asi stalo? Kromě té bolesti si toho moc nepamatoval. Ještě to podivné prázdno... Zarazil se, protože všechno, co cítil předtím zůstalo, ale ten pocit prázdna zmizel. A nejenom zmizel. Bylo mu líp. Jako by měl vadnou součástku, se kterou ale žil celou dobu a ani si neuvědomoval, že je špatná. Potom ji ale někdo odstranil a vyměnil ji za správnou. To byl ten pocit. Byl unavený, měl hlad, a bolest byla stále neúprosná, ale tam někde uvnitř se cítil správně. Možná by mu ta pravěká bytost mohla pomoci najít odpověď? Za pokus to stálo. Otočil se k Aztalovi, ale okamžitě znehybněl.

"M-Mozkomor... proč?"
"Hm?"
"Vy jste... Ne, ne... Mozkomorové nemluví... Nebo... Proč?"
"Co je to mozkomor?"
"Vy."
"My?"

Na odpověď se nezmohl, tak jenom kývl hlavou. Mozkomorové nemluví. A probuzují pocit zoufalství, a on nic necítil, tedy, ne jako v přítomnosti mozkomora. Navíc, kdykoli se v minulosti ocitl poblíž toho stvoření, tak omdlel...

"Jedno z nejdivnějších jmen, které nám dali, obávám se... Bojíš se? Teď, když víš,co jsme?"
"Nechápu to."
"Hm?"
"Mozkomorové... Ehm, Aztal? Vy... Normálně když se ke mně přiblížíte, tak..."
"Pokračuj, nemáme důvod ti ublížit."
"No, když se... Aztal... k někomu přiblíží, tak probudí ty nejhorší vzpomínky a noční můry. Ale já nic necítím, ne jako obvykle..."
"Už ses s námi setkal?"
"Před dvěma lety. Chodím do kouzelnické školy a před dvěma lety utekl jeden trestanec z Azkabanu. Všichni si mysleli, že jde po mě, tak dali školu hlídat. Jeden Aztal byl ve vlaku, když jsme tam jeli, a... no, já... omdlel."
"Ano, takovou reakci bychom čekali, jelikož z tebe nebyly cítit skoro žádné pozitivní emoce. Pokud by ses k nám přiblížil, tak i ta trocha by zmizela a tvoje mysl by se pokusila předejít škodám, což většinou bývá tak, že přestaneš vnímat, fyzicky nebo psychicky..."
"Ale já teď necítím nic jiného než obvykle..."
"Hm... Neznáš všechny detaily, tak ti řekneme jak jsme tě našli a možná tě napadne to samé, co nás."

A aztal se vrhl do krátkého vyprávění o nejtemnější z magie, která v něm sídlila, ale která mu nepatřila. A v tom momentě mu bylo i jedno, že málem přišel o duši. Podle jeho vyprávění mozkomorové — aztal — duše sice pohltí, ano, ale nezničí.
Prev | Next